|
|
Komentář, na který odpovídáte
bety*: Nesmutni, buď sama sebou. Málokdo měl asi idylické dětství, já taky v rodině nezažila opravdovou lásku, a ve škole jsem byla taky vysmívaná, protože jsem byla vždy o něco větší a silnější, než ostatní spolužáci. Oblečená jsem nechodila moc pěkně, naši neměli peněz nazbyt. Pamatuju si, že v pubertě, v tom nejcitlivějším období, jsem tím dost trpěla. toužila jsem vždycky po lásce, a tak jsem ji začala hledat v náručí chlapců a mužů. Jenomže staále to nepřinášelo to opravdové štěstí, které jsem hledala. Žila jsem dost neřestným životem, až přišel strach z AIDS, a pod. Pravý pocit naplnění a to, že mne má někdo opravdu rád, jsem poznala, až když jsem se obrátila k Bohu. Lidi zklamávají a málokdo dokáže být opravdovým přítelem. Lidé jsou slabí a skrze slabosti snadno přijde selhání. Teď i přesto, že nemám žádnou kamarádku, protože v pozdějším věku se už špatně navazují vztahy - člověk už je opatrnější - cítím se stále naplněná a spokojená sama se sebou, taková, jaká jsem - a nejsem štíhlá, a vím, že Ježíš je jediný přítel, který nikdy nezradí, vždycky mi naslouchá a tomu mohu říct úplně všechno. A taky mne vede životem a snáz se teďko mohu vyhnout špatně nasměrovaným krokům, pro které bych se jen z vlastní vůle nebo touhy bývala rozhodla.