Pro-ana-lila | O životě kolem mě

Láska .. co to vlastne je .. jak je možné že se dobrovolne upoutáme na x let jen k jednomu človeku ? Jaký to má smysl trápit se pro jednoho člověka. Jaký to má smysl byt izolovaný od spolecnosti? A tohle vsechno deláme uplne dobrovolne. Dobrovolne se vážeme k jedné osobě, dobrovolne na sebe povíme uplne vsechny tajnosti a to i ty které nejsou zrovna nase dobre, dobrovolne se vzdávame soukromí a to vse jen pro jedninou osobu. Pro jednoho človeka z milionu pro jednu osobu na celem svete. A kuli te osobe se vzdáme vseho.
Ale když se stane zrada tak z cloveka pro ktereho ste chteli dychat se stane se stane NEPŘÍTEL. A kdybych se vas zeptala v tu chvíli koho nenavidite uplne nejvic vim o kom by ste mluvili. o človeku pro ktereho ste se vseho vzdaly.
A proto nezdá se vam laska velice zajmava ma k nanavisti jen krucek a od zbláznení ji nepoznáte.

Milovat je na nic ..... nikdy se nechci zamilovat..... Vezměte si tu lásku co teď chovám .....Vážně já ji nechci..... Je to jenom trápení ..... A proplakané oči.... Třeba si to on někdy ani neuvědomí ale trápí vás.... Trápí vás svojí nepřítomností, trápí vás nedochvilností, svými sliby ......Ale nejvíc vás trápí tím že ho milujete a nemůžete se toho zbavit ....... Chcete snažíte se ale proste to nejde ...... Bože vem si mojí lásku a nech si jí .... Já o tohle trápení vážně nestojím..... nespat, plakat a hlavně na něho neustále myslet..........
Jestli jsou polibky vodou chci být moře je obětí listí chci být les a jestli je láska všechno tak si jí vem.

Miluji
Je lehké to vyslovit ale je nanic to cítit  teda jak kdy jenže ja mám takovou smůlu že mi to nikdy nevíjde tak jak bych si přála ...... Když už mám dojem že miluju tak se to zkazí tou věcí co už dlouhou dobu nesnáším a to je čas je to nanic když se dva milujou a nenajdou si ho ne sebe.... Pak je i láska na nic protože spolu nejsou.... Je mok když chci vztah i s časem? Asi ano...... Proč .... Už mi chybí jeho dotyky...nemá čas, už mi chybí jeho polibky..... nemá čas NEMÁ ČAS.........a ja pláču ........... Chybíš mi ty ....a tobě chybí čas ...

Nesnáším

Nesnáším dospělost, všechny starosti kterým sem se jako malá divila se teď týkají i mě ..... Přátelé z dětství se pomalu mění a odcházejí.... Všechno se mění, všechno odchází.
Odchází i lidi a věci o kterých ste si mysleli že sou tady navždy pro vás..... Nesnáším loučení..... jeden citát říká...

Loučení je chvíle kdy je třeba být hrdinou.

Zahlušit bolest a vysmát se snům,

zahlušit bolest a necítit křivdy,

říkat nashledanou,a vědět že už nikdy.

Nechci, nechci, nechci tu být když tu nejsi ty Nechci..... Takhle to nemělo skončit.... Nejsem hrdinou a nikdy nebudu.... Bolest v srdci neutichá...Snům se neumím smát.... A křivdu cítím..... nechci říct naschle a vědět že už nikdy.... nikdy... nikdy....
Bez tebe mi je smutno a nejsem sama sebou..... a pláču to jen ty mě umíš rozesmát ... s tebou sem šťastná

Navždy budeš můj nejlepší přítel a nikdo mi tě nenahradí

Znáte ten pocit? Kdy víte že právě teď děláte chybu ale nejde to změnit? Nebo ani nechcete, nejprve si to nepřipustíte a pak je pozdě změnit to je pozdě na to udělat cokoliv. Prostě už se to děje a vy nemůžete nic dělat, je to jako řetězová reakce.Jen čekat a čekat jestli se nad vámi někdo slituje a pomůže vám.Ale co když jste provedli něco strašného co by ublížilo hodně lidem to potom ani nikomu neřeknete aby vás nezavrhly. Dusíte to v sobě a čekáte co se stane.A to všechno jenom kuli jedné lži a byt by to ani nemusela být lež prostě by někdo něco pochopil jinak a vy byste ho v tom nechali. Jenomže malá lež plodí velké omyli. Vlastně je to směšné lhát. Tím přiznáváte že s pravdou nejste spokojeni , že byste chtěli aby byla jiná lepší než jste vy a než sou vaše názory. A když se vám pak na to přijde ví se o vás mnohem víc než byste chtěli. Není pravda že nelhat je jednoduché je to mnohdy těžší než postavit dům nebo zpravit auto.

Vlastně lžeme sami sobě každý den. Noc co noc si přejeme aby se z našich lží a tuh stala skutečnost.Noc co noc do tmy rozmlouváme sami se sebou a nepřiznáváme si pravdu. Ano pravda tedy může být bolestivá, ale ať bolí sebe víc je lepší než lež.

Někdy píšeme ,protože chceme světu sdělit něco co nás těší a z čeho máme radost.Někdy ale píšeme protože si myslíme že se dá ze špatné nálady nebo z problému proste vypsat.Často to někomu pomůže ale ne každému.

Mě psaní přináší pocit volnosti.Můžu psát o všem a nikdo neví jestli je to pravda nebo lež.O radosti a o smutku.Na venek se můžete tvářit šťastní a veselí a uvnitř je vám strašně.Pak vám někdo podá pero do ruky a je vám lépe.Píšete o něčem co se ani nestalo ale vlastně se to pávě teď děje i když jen na papíře. O tom že ste krásní a přitom ste oškliví, o tom že ste bohatí a přitom nemáte ani korunu píšete o lásce a přitom vás nikdo nemiluje.No ale po psaní je vám proste líp protože ste ale spon chvilku mohli být tím čím chcete.

Psaní je prostě fajn v tom že lžete a nikdo to nepozná.Schováte svojí bolest za papír a pero.

vypnout mobilní verzi